Přidat odpověď
Kudlo, neber to ve zlým, ale tebe ovlivnilo to, že tě vychovávali pěstouni, u kterých víš, že si tě vybrali, že to nebyla automatická láska daná tím, že jsi se narodila právě jim. Jsi jim za to vděčná a máte hezký vztah. Proto jsi schopná brát jejich lásku a její hmotné projevy jako dar. Spousta nás, co vyrostli s bio rodiči, tak prostě lásku brali automaticky, že jsou to rodiče, tak "musí" dávat, starat se. No a někdo tu hranici dospělosti prostě přešel a nevšiml si, že se pozice nutně musí trochu změnit (že už není automatický nárok jak pořád píšeš ty). Dospělost většinu z nás poučila, že možností je řada a že rodiče mají svůj život a že očekávat pomoc dospělé dítě může a to je tak všechno. Já si až jako máma uvědomila, že moje máma není jen máma, ale člověk, žena. Zní to směšně a naivně a sobecky a taky to takové je, ale nemyslím si, že to ze mě dělá špatného člověka. Ona žila celý můj život JEN jako máma, žádné zájmy, žádní přátelé, jen domácnost a my. Ale i přesto, že už jsem v tomto ohledu dospěla, tak si pořád myslím, že jako člen rodiny (jedno jestli otec nebo matka nebo dítě) mám právo očekávat, že ten druhý mi pomůže osobně nebo hmotně, pokud potřebuju, pokud mají být vztahy zachované (a nemluvím o těch tebou uváděných krizovkách, ale o těch brýlích apod. drobnostech). Nemyslím si, že modelový případ prarodiče koupajícího se ve vlastním bazénu a popíjející šampaňské (diskusi Mirka jsem si dodatečně přečetla a moc sympatií ve mě Mirek nevzbudil, i když chápu, že ignorace tchány z jakéhokoliv důvodu ho přivedla až k nenávisti k nim) by měl pravidelně přispívat na život svých dětí, ale pokud nedává ani přiměřené dary dle svých možností pro radost dospělých dětí a jejich dětí, tak mi to přijde sobecké a vztahy bořící.
Předchozí