Grainne,

tohle je právě jádro sporu mezi námi - mně připadá nehorázné, aby kdokoli druhý vyjadřoval svůj pocit nevole nad mou neochotou mu pomoci v situaci, kdy na pomoc nemá žádný nárok?

Pomoc přece není nic nárokového ani pocitově, a pokud se já rozhodnu, že ji neposkytnu, tak kdo je ten druhý, aby si to na mně vymrčoval nebo se mě do toho snažil vmanipulovat tím, že mně bude vyjadřovat nevoli?

Vnímám to tak, že jsme dva DOSPĚLÍ lidé, pokud já mu nepomohu, tak mám pro to asi svoje důvody (zejména v situaci, kdy jsem mu třeba už pomohla několikrát), a není na něm, aby ty důvody jakkoli hodnotil (viz ty Tvoje "objektivni okolnosti" - připadalo by mi dost příšerné ,aby moje dítě posuzovalo, jestli jsem dost nemocná nebo zaměstnaná, abych si mohla dovolit odmítnout mu pomoct v něčem, co si ono vymyslí, ale je to nad jeho síly ).