a ještě do třetice - já to mám tak, že dost často pomůžu, když můžu, ale to, jestli můžu nebo ne, si s dovolením osobuji právo určovat já sama, ne že ten druhý usoudí, že bych vlastně mohla, ale nechci, a že je to ode mě ošklivé.

Protože takové jednání bych čekala od neomaleného vyžírky, který si myslí, že se bude celý svět podřizovat jemu, a nikoli od dospělého člověka, který je si vědom toho, že každý má právo usoudit, kdy je případná pomoc už nad jeho možnosti/limity, a že to posouzení těch limitů přece nemůže udělat nikdo třetí.

Pak sem píšou ukřivděné maminky třeba, že jim matka drze odmítla vzít k sobě na 14 dní o prázdninách děti, a přitom je jí teprve šedesát a je čiperná důchodkyně, sice ji občas pobolívaj nohy, ale nic vážnějšího jí není, takže proč by teda nemohla, když já to tolik potřebuju, co by jí to udělalo, je to sobec, nás s bráchou se babička něco nahlídala a ona teď takhle, hm, ale pak, až bude jednou stará a bezmocná, se bude náramně divit, že k ní vnoučata nechtěj a ani já se moc nepohrnu do toho, abych ji opečovávala.

A ten člověk se tím dlouhá léta užírá, že má takovou sobeckou matku, na rozdíl od Marušky odvedle, které máma hlídá pořád, a nedej bože pokud si na ty prázdniny brala častěji děti od toho bratra (co na tom, že jí bylo třeba o 10 let míň a já mám tři zlobivý kluky, zatímco brácha dvě andělský holčičky).

Oč by mu bylo líp, kdyby si uvědomil, že 14 dní hlídání o prázdninách je obrovská pomoc, ale nikterak nároková, že když ji dostane, může být šťastnej, ale když ji nedostane, tak by si to hlídání jako dospělej člověk měl zařídit jinak a ne si pěstovat doživotní křivdičku.