Přijde mi, že tohle období přijde na každou ženu v době, kdy děti dospějou do fáze relativní samostatnosti. U nás a v mém okolí tak kolem toho 10.roku života mladšího dítěte. Matka, která do té doby jela na plné obrátky a vše dětem podřizovala, se najednou rozhlídne, protože už není potřeba být stoprocentně nasazená pro děti, a začne se koukat, kde to vlastně je a co má jiného mimo děti. Mám to já a má to spousta mých kamarádek. Každá to řeší jinak. Jedna si našla nového přítele a do té doby fungující manželství šlo úplně pryč. Její bývalý manžel to nedokáže pochopit ještě po dvou letech a dlouho z toho byl úplně zničený. Z jeho pohledu vše bylo OK. Nikdy si nestěžovala, jen takové ty normální nesoulady, krásně a láskyplně o něm mluvila. Druhá to řeší zábavou dlouho do noci (a milenci), ale jejímu manželovi už začíná docházet trpělivost, a to neví o těch milencích. Třetí kamarádka taky rozvod a nový přítel. Je to jak epidemie. Taky cítím, že to není ono. Manžel je spokojený a přesně jak píšeš, z pohledu dětí je on pořád stejný. Jen já najednou chci víc a dělám vlny (ale zatím jen malinký). Taky už máme v podstatě každý svůj život se svými zájmy, protože se časem každý z nás posunul jinam. On se stal takovým tím poživačným užívačem, co má 120 kilo a zajímá ho jen vlastní pohodlí a žaludek nacpaný lahůdkama, denně popíjí. Já jsem naopak téměř abstinent a miluju pohyb, akci, jím zdravě. A to jsme před 14 lety byli oba naprosto stejní, od každého trochu. Rádi jsme poseděli, napili se, pak jezdili na celodenní výlety, kolo, turistika, akce. Teď ani jeden nechceme nutit toho druhého, aby se podřídil pro něj nepřijatelným aktivitám. Logicky se tím od sebe vzdalujeme, protože prostě čas netrávíme společně, nesdílíme společné. Děti nás mají rádi oba stejně, i když vidí, že se vedle sebe začínáme dost trápit. Čím víc to jde do kytek, tím jsme na sebe hodnější, vycházíme si vstříc, dohodneme se. Jen ten sex je bída nejvyšší. Mě prostě líná hora sádla nepřitahuje a manžel má pocit, že bude vše jak dřív, já na něj hupnu, aby on se nemusel hýbat, protože sex je taky pohyb a aktivita, náhradní praktiky neuznává, prostě to on dělat nebude (ve vztahu ke mně, jinak on by si lehl a nechal si udělat dobře rád). V práci jsem na křižovatce taky. Pustila jsem se do něčeho, na co evidentně nemám buňky. Po odborné stránce ano, ale chybí mi ta obchodně manažerská schopnost přitáhnout lidi. Tak se už rok plácám. CO s tím, sama nevím. Pořád nás drží společně děti, společné dluhy, to, že se nám spolu žije v podstatě hezky. Nikdo nikomu neubližuje, vycházíme si vstříc. Jen už jsme jen spolubydlící a rodiče. Takže citové prázdno. Myslím, že takových vztahů je hodně. Navenek by to na nás nikdo nepoznal, protože jsme slušní lidi a chováme se tak. Často přemýšlím, jestli by mě někde čekalo něco lepšího. V sexu asi jo, ale jinak? A kvůli dětem mi ten sex a pozornost prostě nestojí za to.