vidím to hodně podobně...
sama jsem si prošla něčím vzdáleně podobným, když se mi manžel přiznal k nevěře, byla jsem v té době na mateřské, v novém, cizím městě, bez přátel i známých, muž jezdil domů až večer, tak jsem "utíkala" hodně k rodičům, rozházené hormony mateřstvím, existencionální krize, muže jsem prostě tak lehce odstrčila na druhou kolej a on aby to "spravil", našel si bokovku a doufal, že o něj začnu bojovat. dlouho jsme se v tom plácali, muž tvrdil, že mě miluje a že chce mě, ale potřebuje cítit, že taky chci já jeho... hrozně moc jsme o tom mluvili, hodně jsem toho nabrečela, ale nevzdali jsme to, po nějakém čase se to víceméně srovnalo a já si z toho odnesla varování, že se nesmím soustředit jen na sebe a děti a muž snad zase poučení, že tudy cesta nevede (a kdyby náhodou někdy ujel, že o tom prostě nechci vědět - zatloukat, zatloukat, zatloukat). Od té doby uplynulo víc jak deset let, přibyly další dvě děti a náš vztah je myslím mnohem pevnější a zralejší.. svého muže miluju a on miluje mě
btw nezapomněla jsem, ale pochopila a odpustila (sobě i jemu) a NIKDY ani náznakem nepřipomněla...