Já jsem ho ale neodstavila na druhou kolej - možná v době, kdy maminka umírala v hospicu a v době po tom. To je snad pochopitelné.
X-krát jsem mu navrhovala, že vzhledem k tomu, že máme možnost placeného hlídání, že začneme něco společného, protože to, co jsme měli společný koníček před dětmi, já už nyní nemohu (nechci) dělat, mu to zůstalo.
Nechtěl, že ho to nebaví a tohle taky ne. X-krát jsem zdůrazňovala, že na manželství se musí pracovat, ale nevěnoval tomu pozornost.
Mohla jsem něco zorganizovat sama, ale já jsem chtěla vidět a cítit, že mu na tom záleží a chce pro mě něco udělat. Jenže já už jsem ohraná.