Přidat odpověď
Jako děti jsme to neviděly jako nenávist. Osobně si myslím, že v ni se to změnilo až v době, kdy my jsme byly skoro dospělé.
Bály jsme se, když se hádali, ale nikdy nedošlo k žádnému fyzickému násilí ani rozbíjení něčeho. Pak bylo týden dusno, týden - dva klid a pak to jelo nanovo.
Vyrostly jsme v tom, připadalo nám to normální, to až s odstupem času, dospěním a založením vlastní rodiny člověk pochopí, že to byla oběť.
Je možné, že si to nesu jako vzor (i když to teď tak necítím). Tvůj příspěvek ukážu svému psychologovi, získala jsem díky tomu nový pohled na věc. Díky.
Stejně ale mám pořád před očima kamarádky, které měly toho otčíma. K nám se táta choval skvěle, naučil nás spoustu věcí, nebyl to náš partner. Jenom on nám četl, když jsme byly malé, učil nás na kole, plavat a lyžovat, vysvětloval matiku.
Je to stejné jako můj manžel - k dětem má super vztah. Dítě jezdí od 3 let na kole, umí samo plavat, jezdí na inlinech, spí spolu na zahradě ve stanu, táta vaří nejlepší špagety, udělá na školkovou soutěž nejlepšího draka atd.
Je opravdu na škodu, když se ta matka obětuje ve prospěch dítěte?
Předchozí