emesko, já jsem vždycky pro sebe tvrdila, že bych nevěru nedala a odešla z manželství. Neuměla jsem si představit, že bych to řešila jinak.
Člověk míní, nakonec to bylo jinak...ale sama v sobě jsem se zavázala, že už nikdy znovu. Dalo mi práci to v sobě zpracovat, ty všechny emoce k tomu se vázající a bylo to těžké. Totéž píšeš i ty, myslím, že to je prostě normální. Možná bych ustála jednorázovku (a nechtěla o ní vědět), ale nikdy už znovu to, co jsem prožila.
Prostě já vím, že ne. A hlavně kvůli svému duševnímu zdraví - chci se prostě zabývat něčím jiným, než znovu řešením svých splašených a negativních emocí. Jenže my už máme naštěstí děti větší, řekly by si samy, jak by co chtěly, aby jim to aspoň nějak vyhovovalo.
S malými dětmi - nevím. Když si představím střídavku a ztrátu jistoty jednoho domova...jsem ráda, že to nemusím řešit. Protože je to strašně těžké, ani jedna situace není vyhovující.
Přesto bych se po zkušenostech řídila podle sebe - tak, abych JÁ tu situaci dlouhodobě zvládla. Protože co je dětem platná zhroucená a depresivní, případně nemocná matka, i když s nimi žije v jedné domácnosti?
Řiď se jen a jen podle sebe, ne podle rad druhých. Zeptej se své "dušičky", co pro ni bude schůdné, co ještě unese...je to takový pud sebezáchovy.
(a ještě dodám, že některé ty chlapy vážně nechápu, co je pudí k tomu, aby rozbili rodinu, kterou tak "milují". Že jim to fakt stojí za to
)
Přeju hodně sil