Oves...jestliže ale manžel trpí, dveře domů (a i za dětmi má ještě otevřené), zatím udělal pro svou duševní pohodu jen to, že se nastěhoval jinam...vážně myslíš, že trpí? Může to přece změnit...stále ještě to je v jeho rukou.
Nebo by tě nejraději vytěsnil ze života a děti si vzal k té "skvělé náhradní ženě" (promiň, že jsem hnusná, to jen mě vyprovokovalo to "trpění"). Prd trpí! Kdyby trpěl a nebo jen preferoval děti před vlastní "štěstím", neodstěhoval by se a nemátl jim hlavičky.

Víš, kolikrát člověk rád podsouvá druhému jiné pohnutky (podle svého vidění), než ten druhý má...nejsem výjimka a ráda vidím lidi lepší, než jsou...vždycky na nich prvně hledám to dobré, to nejlepší .
Jenže realita je často někde jinde.

Ale jinak - ano, určitě obrať pozornost k sobě, opět jsi jedna z těch, co jsou silnější, než si jen dokážou pomyslet a co mají (měli) chlapa - závisláka. Nic si nevyčítej..udělalas to nejlepší, co jsi v daných chvílích mohla...prostě člověk nepřekročí svůj stín.
Ale možná už je vážně čas se na to všechno podívat bez sentimentality a pragmaticky a udělat si pro sebe určité mantinely a i třeba časové hranice - zas třeba mně tohle pomáhá moc. Abych věděla, že nejsem oběť, ale prostě opravdu jeden aktivní hráč...jsem sice schopná určité věci pochopit, určité tolerovat, ale mám zase hranice...pevně dané a přes ty už nikoho nepustím (i když mi to trhá "srdce" . Neposouvám je, aby to druhému vyhovovalo, to bych si zas nemohla vážit sama sebe.
Zkus to třebas taky - napsat si, co ještě jsi schopna akceptovat a co ne a co ej pro tebe nepřijatelné.
A řiď se tím - pro svou duševní pohodu a vnitřní hrdost , určitě máš na co být, ustála jsi toho (nesobecky) hodně.