Tragiko, ale jo, odluka není špatný model na narovnání vztahu. Je to takový rozvod na zkoušku, oddělení od stolu a lože. Jedna věc je představit si porozvodové uspořádání, druhá věc zažít na vlastní kůži. Ovšem s tím rozdílem, že je to pořád jen zkouška, ze které může manžel vycouvat, nedá-li to. Je zamilovaný velmi intenzívně, taky mi to připadá už dlouhé, ale hnout se s ním nedá. Jednou se pokusil o rozchod, na druhý den ho měla zpátky. Pak zase ona, když pochopila, že začal čas významně dělit mezi ni a nás, zase škemral, ať to nedělá, ať počká, až děcka vyrostou... Slavnostně si to slíbili a ejhle, uběhly tři měsíce a ona se tak hroutila (i sebevražda byla ve hře) a přitom střídala soucit s žárlivostí (třeba mu 2 hodiny neodpověděla na sms a on šílel, že si někoho našla!), že jako jediné řešení jak tuto svatou bytost zachránit bylo v manželově odchodu.
Ach jo, jsem asi už stará, ale tyhle lyricko-tragické city mi připadají spíš groteskní a tralého čtyřicátníka navíc nehodné.