Pam-pelo, máš pravdu, začínám vážně pochybovat o tom, jestli mi za to v tomto stavu stojí. Ten půlrok mi taky připadá málo na vystřízlivění. Víc ale nejsem ochotná čekat, já už jsem měla dvakrát amok se na dokončení odluky vykašlat, ale zas mě to do druhého dne pustilo.
Moc mě ale mrzí společní přátelé: jak ti tu důru přijali mezi sebe - pravda, je to v jiném městě, ale je. Po jedné mé návštěvě byli vykolejení - nevěděli, jak se mnou mluvit, o čem, byli evidentně nervozní, jeden dokonce pod průhlednou záminkou odešel... Měla jsem tam děti a taková konfrontace - když vidí, komu se reálně ubližuje - je hodně nepříjemná. Já ale o nevěře ani slovo, dál jsem hrála zájem o kulturní záležitost, kvůli které jsme se setkali. To taky nečekali. Tak nevím, jsem už vadná já? Mysleli, že budu plakat, lámat z nich detaily, prosit o pomoc?