Pam-pelo, máš pravdu, začínám vážně pochybovat o tom, jestli mi za to v tomto stavu stojí. Ten půlrok mi taky připadá málo na vystřízlivění. Víc ale nejsem ochotná čekat, já už jsem měla dvakrát amok
![~o~](/g/s/16.gif)
se na dokončení odluky vykašlat, ale zas mě to do druhého dne pustilo.
Moc mě ale mrzí společní přátelé: jak ti tu důru přijali mezi sebe - pravda, je to v jiném městě, ale je. Po jedné mé návštěvě byli vykolejení - nevěděli, jak se mnou mluvit, o čem, byli evidentně nervozní, jeden dokonce pod průhlednou záminkou odešel... Měla jsem tam děti a taková konfrontace - když vidí, komu se reálně ubližuje - je hodně nepříjemná. Já ale o nevěře ani slovo, dál jsem hrála zájem o kulturní záležitost, kvůli které jsme se setkali. To taky nečekali. Tak nevím, jsem už vadná já? Mysleli, že budu plakat, lámat z nich detaily, prosit o pomoc?