Ahoj holky..,
nevím jak a kde začít.

Je mi fuk, co si kdo o mně bude myslet, ale už nemohu.
Nechci mít u sebe syna, ničí mě to psychicky.
Od poloviny července ho nemám u sebe doma, je u ( už mého bývalého ) bratra a manželky, abychom si od sebe odpočali a našli pro sebe řešení včetně toho, jak napravit chyby, kterých jsme se oba dopustili.
Nechci se více rozepisovat, jen ve zkrtatce - zle jsem se potázala s bratrem a manželkou, začali mě "vydírat" a další věci, na které jsem odmítla přistoupit a ve finále je to tak, že místo toho, aby mi pomohli s ním a vysvětlili mu, co a jak atd.., tak ho štvou proti mně a chtějí víc.
Dnes dělá repe - měl od 8, ze školy mi volali, že se nedostavil, pak před půl hodinou jsem zavolala já, jastli třeba nedorazil nan 9., tak prý ano a ještě dělá repe. Tak aspoň tak, ale v tom prvním záchvatu jsem mu holt vyčinila po fb a to už jsem se opravdu neudržela.
Všichni 3 jen natahují ruce, ale nijak nespolupracují. Štvou se vzájemně proti mně a já to nedávám. V neděli by měl přijít a já už teď se toho hroutím, páč doma je fakt klid. I děcka povídala, že ho doma nechtějí, že zase nastane křik, neklid apod. Nechci ho doma...nechci..
Přesto ho mám ráda, ale už jsem rezignovala na jeho osobu, už nemohu jen dávat jemu a na ostatní nic...
On potřebuje tohle, on potřebuje tamto a pak zase potřebuje ono...já taky potřebuju, POTŘEBUJUuž 2 roky a nic nemám, nedostávám....

Je nějaká možnst, jak ho nemít doma a přitom vědět, že chodí do školy ? ..
si jwe to zmatené, ale fakt jsem ko....