Jsem proti potratům a nikdy bych na potrat nešla, dokonce žiji v zemi, kde to na žádost ani není možné (konkrétně v autorčině případě by to možné nebylo), přesto chápu, že existují ženy, které to považují za banální zákrok, asi jako odstranění bradavice a ty samozřejmě radí potrat. U nich se svědomí následně neozývá (nebo jen mimořádně, třeba při ztrátě jiného potomka, spolužačky otec gynekolog svého času provedl abort svého vlastního dítěte, za rok šestnáctiletou spolužačku srazilo auto, vater se následně uchlastal a matka spáchala sebevraždu) a tak předpokládají, že se nebude ozývat ani u jiných.
Jenže autorka je zcela očividně z úplně jiného těsta a právě ženy, které dítě chtějí a už si s ním i vytvoří vztah a k potratu jsou následně donuceny buď lidmi nebo okolnostmi, jsou adeptkami na ony postabortivní deprese a doživotní výčitky. Zvláště teď, kdy už se ani nejedná o žádnou miniinterrupci, ale o jedince s kupříkladu bijícím srdcem (žena, pro kterou je to banální zákrok, takovou informaci odignoruje, ale žena, co se na dítě dokonce těší a povídá si s ním, tak ta ne).
Dítě bych si nechala, ale hodně opatrně bych zvažovala jak dál. Alimenty jistě nějaké budou, ale na tu výšku bych u takového hnusného podrazáka v žádném případě nespoléhala, ani na pravidelnost, ani na nic. Přeji hodně síly.