Jdu si k vám pro názor a možná i radu pokud máte osobní zkušenost. S přítelem jsme se poznali před více než 13lety. Já měla za sebou pár vztahů jako náctiletá, žádný vážný vztah. On měl před tím jeden vážnější vztah. Půl roku po té co jsme spolu začali chodit začal podnikat a já mu s podnikáním hodně pomáhala. Dalo by se říct, že firmu jsme vybudovali spolu i když je psaná jen na něj. Já v té době ještě studovala danní studium na VŠ. Začali jsme spolu bydlet ani ne po roce. Já dokončila školu a nastoupila do práce, kde jsem měla dobře rozjetou karieru. Při tom všem jsme stále řešili firmu a nesnáze podnikání. Firma se jeden čas rozrostla tak že jsme měli zaměstnance a tam se podle mě objevili první nesnáze. Já byla ta co musela být ta tvrdá, kdo řešil problémy, protože můj chlap na to byl měkej. Ne že by mi to dělalo dobře, naopak mi to ubíralo sílu, ale někdo musel aby firma nešla do kopru. Koupili jsme nemovitost a začali zde budovat sídlo firmy. Celou stavbu jsem měla na starosti já a nebylo to jednoduché. Firma je zkolaudovaná, dokonce jsme při ní dokázali zrekonstruovat i bydlení. Nyní tedy jsme zabezpečeni, pokud se to tak dá říct. Ale problém je že náž vztah je v troskách. Já jsem už před cca 4lety měla pocit, že něco by se mělo zmenit, že nemám pocit, že by mě miloval. Všichni se nás v té době ptali, kdy budou děti a já jediná odpovídala že na to musí být dva a že můj muž se na to necítí (je o 7let starší). No a neuplynul rok a něco se opravdu stalo. Kariera mi během měsíce zkončila a začala jsem upíjet hodně hořký koktejl :-( Hledání práce, nová práce, kde jsem trpěla, odchod z práce, hledání nové. Nalezení nové práce. Povodně nás připravili o část majetku. Tři dny před koncem zkušební doby nezaviněná autonehoda. Krupobitím poničená další část majetku. Behem půlroční marození v důsledku autonehody náhlé umrtí milované babičky. Ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Starání se o 92letého dědečka. Nástup do nové práce a umrtí milovaného dědečka. Zhroutil se mi svět. V té době jsem vážně padla na úplné dno a i přes navštěvování psycholožky jsem měla myšlenky na to že mi pomůže jedině sklenička alkoholu. To jsem věděla že je cesta do pekel a raději navštívila psychiatra. Nasazení antidepresiv, které jsem neměla ani po půl roce pocit, že by mi pomohly. Stejně jako mi nepomáhal přítel. Jediné co mi říkal bylo "nebreč". Nepromluvil si se mnou, neobjal mě, vše zlehčoval. V nové práci složité pracovní podmínky. Postupem času jsem došla k tomu, že nemám žádnou energii a je jen na mě abych s tím něco udělala. Začala jsem běhat a začala se cítit lépe. Fyzicky i psychicky. Ale sdílení domácnosti s člověkem, co se i o víkendu ráno budí a ani se na vás neusměje mě dovedlo k tomu, že jsem se zaregistrovala na seznamku. Nejprve abych zmapovala terén, ale teď to vypadá že jsem si zadělala na problém, protože visím, že bych mohla žít i jinak jen udělat to rozhodnutí a změnit životní cestu. Mám pocit že s človekem se kterým žiju už nemáme společnou cestu dál. Snažila jsem se dlouho (cca 2 roky), aby jsme žili spolu a ne jen vedle sebe, ale náš sexuální život je na nule (dříve tak jednou za měsíc), teď už ani nevím kdy naposledy. Mám pocit, že můj muž není schopen odprostiti se od práce a uvědomit si že má vedle sebe ženu, která by chtěla žít s ním a chtěla by mít rodinu. Co si o tom myslíte a nějaká rada jak druhému člověku otevřít oči? Nehce se mnou mluvit, když se mu snažím něco říct ušklíbne se stylem "ty děláš problém z něčeho kde není". Nedokáže pochopit, že je pro mě těžké chodit na svatby a usmívat se na novorozené děti našich známých, když někteří už letos začali chodit do školy...