Je to třetí díl knihy série pro děti, tenhle už je tak pro třináctky a dost strašidelnej :)

Zbořili mou věž, ale teď už ji nepotřebuju… i když… s Markétou už to není jako dřív. Má hodně učení, ale není to jen tím. Myslím, že už jí všechno zevšednělo, duchové, vázy, klavír… možná čekala, že ve strašidelném domě musí být život pořád zázračný, ale to se mě mohle zeptat. Není.
Žila jsem v našem domě docela obyčejně tolik let… nic zázračného na tom nebylo. A teď?
Když si sednu ke klavíru, prsty běží známou cestou… hlas skáče po známých notách, tak jako vždycky, a Nita, Amadeus i koťata líhají na místech, kde naše kočky vždycky ležely. To člověka může nudit, když má na vybranou. Já na vybranou nemám a tak chodím po parku a poslouchám, co si lidé povídají. Někdy je to docela zbytečné, někdy…. Někdy můžu být i užitečná. Třeba když se někomu ztratí míč… nebo když někdo ztratí hlavu. V noci.
Mamince to neříkám, ale v noci občas potkávám dívky, které pláčou, utíkají, až ztrácejí boty, v noci někdy najdu věci, co lidé ztratili při hádce, potkávám muže, co se motají jako slepí. Noc patří nám, duchům, ale lidem je v ní hůř. Bloudí, až zabloudí úplně, říkají si zlé věci a někdy si i zlé věci dělají. Dřív jsem si myslela, že jsem malá, a že se nesluší se do takových věcí plést, že je ještě nechápu, ale čím víc lidi poslouchám, tím víc vím, že už chápu. Že už o životě leccos vím, nejen z filmů a z Markétina vyprávění, ale z toho, že se dívám na svět a že se o něm snažím něco dozvědět.
Je pravda, že už nikdy nebudu větší, ale můžu být o hodně moudřejší a o hodně víc vědět. Vědět, to je moje cesta, jak nezůstat zamrzlá v čase. A vědět, a pak taky znova najít Jakuba. Chodit po Stromovce s ním by totiž bylo mnohem zábavnější, možná úplně dokonalé. Ale na to teď úplně myslet nechci, nechci to přiznat ani sobě, natož Markétě. Možná by se jí zamilování u duchů zdálo legrační a toho se bojím.

Tohle je samozřejmě začátek, ne konec.