Tak tomu říkám 9 promarněrných let
Jasně, na začátku je normální, že tomu nechcete věřit. Proč taky? Jak může matka opustit svoje dítě?! Stejně jako otec! Doufáte, že se vrátí. Ale žít v naději tolik let a při tom mít na očích tak zjevnou skutečnost, že je konec?
Vždyť vás ta ženská a její rodina hodila přes palubu! A vy se tam 9 let snažíte vyšplhat zpátky. To je podle mě sebetrýznění. Nevím, kdo z vás dvou tomu dítěti ublížil víc.
V každém případě bych to celé uzavřela jednou pro vždy. Vykašlete se na ně na všechny a začněte žít se synem nový, lepší život.
Hodně štěstí.