mrakova,

může a nemusí. Jsou lidé pomalí v myšlení, ale v pohybu zcela průměrní i nadprůměrní. Tam to nejspíš ta inteligence ovlivňuje. Ale u těch, kde je ta pomalost celková, prolínající celou osobnost, to s inteligencí téměř jistě nesouvisí. Samozřejmě jsou mezi pomalými dětmi ty na myšlení slabší (ale u těch to zjistíš hodně brzy), i ty průměrné, ale ve stejné míře jsou mezi nimi i ty s vyšší inteligencí. Ty pak právě na prvním stupni ještě často stíhají i díky jinak vedené výuce, způsobu testování znalostí, na prvním stupni máš mnohem širší škálu používaných metod, většinou není takový problém respektovat osobní tempo dítěte. Na druhém stupni pak většinou naroste objem požadovaných znalostí, což dítě stíhá pobrat, ale dochází především k mnohem větší uniformitě, plus se zase zvyšují i ty nároky na tempo. No a pak je to tam i o vyučujících, na prvním stupni má učitel možnost poznat to dítě ve všech možných situacích a tedy má možnost rozlišit, jestli dítě pomalu myslí, nebo je prostě takové. Na druhém většina vidí děti dvě hodiny týdně a může reagovat jen na to, jak se dítě projevuje v jeho předmětu. Takže může často vycházet z myslných předpokladů a docházet tak k myslným závěrům.

No a hodnotit se mají právě ty znalosti a to při respektování individuálních zvláštností. Takže když vykompenzuješ to, že dítě špatně vidí na tabuli tím, že ho posadíš dopředu, když ke sluchově postiženému budeš mluvit čelem a nechodíš mu za záda, když autistovi umožníš napsat test v klidové místnosti a pomalému dítěti dáš víc času (nejlépe ho časově neomezíš), pak právě máš možnost porovnat jejich znalosti. Pokud ta znevýhodnění nevyrovnáš, porovnáváš neporovnatelné a v zásadě měříš jen schopnost přizpůsobit se daným podmínkám . Což samo o sobě není špatně, ale hodí se znát i tohle, ale bohužel to bývá zaměňováno s měřením těch znalostí.