Děkuju holky,
zítra v 10.30 je pohřeb a pohřební hostina asi pro 150lidí...Roman byl veselý,společenský člověk, nejde to, tu hostinu neudělat..byl ve spolku myslivců,zahrádkářů a dobrovolných hasičů, všichni tihle lidé tam dojdou a budou mít proslov...rodiče to berou tak,že je to to jediné,co pro něj mohou ještě udělat...budu se jen modlit,aby to rodiče ve zdraví přežili..je jim přes 70let a je to pro ně nápor..
No naši chlapečči to všechno vzali s přirozeností a dětskou prostotou..jako fakt..Adámek z toho nemá ještě rozum,chápe to i nechápe..párkrát za den řekne..táta nám umřel...až z toho zatrne..a Matějovi se zaleskly očička,jak jsem mu to řekla..a zeptal se:mami a kdo nám ted bude slepovat papírový panáčky a na dovolenou už nepojedem tam a tam jak jsme s tátou byli..a papírovej hrad,kdo spraví?..a tak podobně,takových otázek je několik za den...vysvětlila jsem jim,že byl tatínek nemocný/oni to za celou dobu nevěděli,my o tom nemluvili..až posledních 14dnů jsem to zmínila/a že už ho ted nic nebolí a že je v nebíčku s anděly a dívá se na nás..a oni večer a ráno ho zdraví,podívají se na nebe a řeknou..dobré ráno tati,dobrou noc tati...a zamávají...oni jsou naštěstí v pohodě,hrají si a povykují jakoby nic...sle i přesto je tu divný ticho a ten pocit,že už se nikdy nikdy nevrátí,nezavolá na mě a na děti...telefon nezazvoní, nebudem spolu už nic nikdy sdílet a prožívat..a všude kolem věci,které ho připomínají na každém kroku...
Po domě jsem rozestavěla jeho fotky...a díváme se na něj a povídáme si s dětma co všechno tatínek uměl a udělal/on tu udělal téměř vše do posledního hřebíku/a co měl rád..protože ony jsou malé a já nechci aby na něj zapomněly..to mi trochu pomáhá a uklidňuje mě to..
Roman byl člověk na něhož jsem se mohla ve všem na světě spolehnout a opřít se o něj..vše dokázal zařídit a vyřešit a byl to všeuměl a miloval nás..a to všechno nám teď moc chybí..a momentálně mi ted uniká smysl života...nechápu ho...snad časem na to přijdu,proč se tohle muselo stát?...