Tak to u nás bylo podobné. Jen ten Objekt nebyl nijak závratně úspěšný, normální taťka s rodinou od vedle.
Určitě to trvalo roky.
Když jsem přijela na pohřeb tátovi (zemřel následkem blbého úrazu v 60, tj. dobře 20 let od doby, kdy jsem to věděla já), našla jsem mámu zhroucenou v slzách. Hned mně i ostatním příbuzným vyprávěla, že ji ráno potkala manželka toho Objekta a řekla jí cosi ve smyslu - dobře ti tak. Máma se tím cítila strašně uražená a chtěla od nás pochopení a účast. Většina ostatních moc nechápala a snažila se odvést její pozornost k hlavní události onoho dne. Já pochopení nenašla. Měla jsem strašný, ale strašný vzek (bylo to hodně koncentrovaných emocí).