Ano, souhlasím s vámi, .. s tím, co tu píšete. Uvědomuju si, že je to čas, kdy ji pomůže být s manželem, příp. našimi dětmi. A ona na nás byla hodná (já na ni také a vždycky jsem se snažila ji se švagrem (a dříve i s jejím nemocným manželem) pomáhat, se švagrem jsem jezdila po doktorech, protože s nikým jiným nechtěl, sháněla jsem různé pomůcky, léky, doporučení atd. atd.).Tchýně bydlí daleko, takže s dětmi (když byly malé) nám pochopitelně pomáhat nemohla (a proč taky). V posledních letech - když ovdověla - jsme ji i švagra brávali na společnou dovolenou a já je na tu naši chatičku také sama zvala.
Jen se přiznávám (a docela se za to stydím), že ta představa, že budeme jezdit stále společně mi v tak malém prostoru nepřipadá taková, že si tam třeba odpočinu apod. Já to vnímám tak, jako kdyby u nás byla návštěva. Jinak my máme v rodině taky starosti, můj tatínek je čerstvě po operaci nádoru, zařizuji pro něj vše, aby se tím nemusela zabývat moje maminka a snažím se, aby měl všechno co potřebuje. Já sama nejsem úplně v pořádku a za pár týdnů jdu na jeden zákrok, prostě i já mám své starosti. Tím nechci shazovat tu velkou ztrátu manž.maminky. Vím, že ji to musí bolet, nemám mu to tedy za zlé. Já jen přemýšlím o tom, jak to bude za měsíc, dva, půl roku.
Vlastně nevím, kolik názorů tady by bylo pro kompromis (jednou s babičkou, jednou sami) a který se vyjadřuje proto se zachovat maximálně vstřícně a s babičkou jezdit tak dlouho, jak jen si to bude přát,což by manžel asi raději, než ten kompromis...