"chtit po nekom kdo necim takovym prosel aby odpustil je pomerne drzost"

Nikdo to po tobě nechce. To je rada, čím bys ty prospěla sama sobě. Odpuštění není akt vůči tomu, kdo ublížil, ale akt oběti vůči sobě samé. Od-pustit, od-poutat se od toho, nechovat vůči tomu člověku negativní emoce. Negativní emoce totiž ubližují právě tomu, kdo je chová; komu jsou určeny, jsou většinou lhostejné. Ještě jednou - odpuštění není zbavením morální zodpovědnosti. Co se stalo, stalo se, vrátit čas a změnit to nemůžeš. Ale vždycky, i když nemůžeš změnit, co bys ráda, vždycky můžeš změnit svůj postoj k tomu. Dětství ti to nevrátí, ale zbytek svého života můžeš kvalitativně změnit tím, že přeprogramuješ podvědomé obviňování na vědomé odpuštění.

(už tě nechám, jen ve mně hlodala nepatrná jiskřička naděje, že to není marné, a ne a ne dát pokoj )