Nečetla jsem to celý, ale vysvětluje to pro mě až nepřiměřeně tvrdý postoj Cíti ohledně toho odebírání.

Myslím, že je velmi smutné, co se jí stalo, z tohoto hlediska je její přístup pochopitelný, ale obecně bychom na něj přistupovat neměli, protože ho považuji za stejně velkou chybu a extrém, jako když se neudělá nic.

Týrání dítěte je neomluvitelné, ale přece není možné se dopouštět bezpráví v zájmu toho, abychom mu zabránili (narážím na zákazy aktérů o těchto případech mluvit nebo je medializovat pod pohrůžkou, že jim bude omezen styk s dítětem nebo jim v něm úplně zabráněno, roztrhávání sourozenců, bránění v kontaktu s původní rodinou, která se ničím neprovinila... tohle přece není nijak omluvitelné).

Pokud je dítě týráno, je samozřejmě nutné tomu učinit přítrž, ale je to přece natolik zásadní krok, že čím víc to bude neprůhledné, tím víc to bude nahrávat tomu, že i v tom bude docházet k nespravedlnostem a bude to zametáno pod koberec.

Cíťu chápu v tom směru, že je pravděpodobné, že člověk, který něco sám prožil, bude ve směru k tomu velice radikální, ale asi nebude objektivní, a nemyslím si, že by tento přístup měl být akceptován všeobecně. Asi jako když mi někoho zabijou, tak bych byla schopna toho vraha vlastníma rukama rozčtvrtit a z mého pohledu to bude naprosto pochopitelné, ale je v zájmu společnosti, aby mi to neumožnila.