No jo, ale zakladatelka podle toho, jak tomu rozumím, se chce obracet na to své "něco" i s prosbami. Jedna věc je prostě formulovat svou vděčnost (čemu? osudu? okolnostem? "něčemu"?) a své prosby jen tak do vzduchu - pak je to prostě tvůj přehled radostí, smutků a tužeb. Můžeš ho dělat i s dětmi. Pro mě osobně je to celkem marné, užitečné "jen" v rámci posílení rodinné soudržnosti a jakési zamyšlení, ale není to krok v rámci rozvoje toho, co chce zakladatelka, čili "vnímavost k něčemu, co nás přesahuje".

Ale pokud se s takovýmto přehledem radostí, smutků a přání (modlitbou?) obracíš k "něčemu", asi předpokládáš, že tě to "něco" může vnímat, obzvlášť pokud formuluješ prosby za naplnění přání (to tam zakladatelka taky píše), je za tím předpoklad, že to tvé "něco" je v principu schopno a ochotno vnímat a reagovat (proč bys jinak o něco prosila? Pak by přece stačilo jen říct si, co si přeji, třeba proto, abych si já sama uvědomila, co je pro mě důležité); proč to pak nenazvat bohem, i když mu třeba nepřiřazuješ atributy Boha, ve kterého věří křesťané?