Prosla jsem stejnym. Prarodice, resp. linie ze strany jedne babicky protestanti, rodice ateiste. Jednoho dne jsem proste jela na bohosluzbu do sboru, kam jsem drive (vyjimecne) chodivala s babickou (jen jako ridic a doprovod - nebyla jsem krtena a necitila jsem se byt verici). Po bohosluzbe jsem oslovila farare a i pres svoje nejruznejsi obavy a neutridene myslenky ta cesta nakonec vykrystalizovala a krystalizuje dodnes. Jen jsem malinko musela prehodnotit svuj pristup - cca od puberty, od nejakeho takoveho prvniho spiritualniho hledani jsem ke krestanstvi tihla, ale porad jsem nebyla presvedcena, ze to, co citim, je skutecna vira. Zrejme jsem cekala, ze musi prijit nejake zasadni prozreni, kdy budu citit - tak ted je to ono, ted jsem skutecne uverila, mozna jsem cekala nejakou presvedcivou zpetnou bozi vazbu. A ta samozrejme neprichazela. Nechat se pokrtit mi v te situaci pripadalo pokrytecke. Casem jsem ale naznala, ze krest netreba v teto situaci vnimat jako pokrytecky, ale spis jako otevrene dvere, novy zacatek. Ze to "prozreni", na ktere jsem cekala, nemusi nutne prijit, ze je mozna treba tomu jit trochu naproti. Mozna to nikdy neprijde, ale i cesta, muze byt cil. ;-)