Miminko sice křísili, ale to byla jen část nebo spíš vyvrcholení toho, co se během porodu a těsně po něm dělo a co bylo - jsem přesvědčená- příčina těch potíží, které vznikly nevynuceně.
Někomu by se to třeba nestalo a i novorozeňata mají odlišné povahy a temperamenty, některá bez problémů překonají i velké trauma, některým jiným stačí málo a malér je na světě.
Vzhledem k tomu, že se mi pak narodily další tři děti a o jedno komplikované těhotenství jsem přišla, mám to s čím porovnat.
Nejmenší, který se narodil perakutním komplikovaný císařem a měl apgar 0-0-1 a poprvé jsme se spolu viděli za déle než 24 hod po narození, ležel v inkubátoru a dostal poměrně silná sedativa, to zvládl všechno bez problému. Velký by to nejspíš nedal. Ten sílil pomalu a jako maličký potřeboval obrovskou ocharanu, což byla celkem porce pro dvacetileté rodiče a ještě nám to takhle zkomplikovalo nelidské zacházení.
Proto třeba já jsem přesvědčená, že v porodnici by vždycky měla být podpora rané vazby největší možná vzhledem k situaci - u posledního jsme se poučili, že to jde i na JIPu a byla to BULOVKA, ne slavný skvělý Apolinář, protože nikdy nevíš, jak moc můžeš necitelným chováním té "nové dvojici" ublížit.
Oni to přežijí, člověk přežije daleko víc, než na co má chuť nebo na co pomyslí, ale jen ten, kdo takový zážitek prodělal, ví jaké to je, že to je poměrně silné utrpení, které sice zocelí, ale opravdu není potřeba ho vyvolávat preventivně. Na světě je k dispozici dost jiného trápení.