Ahoj, žijeme v zahraničí a synovi je smutno po babičkách, tetě a bratranci. Jezdíme do ČR každé dva měsíce alespoň na týden a on pokaždé říká, proč jsou prázdniny tak krátké a škola tak dlouhá, a potom při odjezdu brečí. Brečí někdy i cestou zpět do zahraničí a říká, že chce chodit do školy v ČR, aby mohl k babičkám i po škole. Někdy si říkám, jestli se nemáme vrátit. Babičky tu nebudou věčně a on je takto vidí jen málo. Říkám si, jestli mu tím neškodím a nebudu toho jednou litovat. Ostatním dětem možná prarodiče a rodina tak nechybí, protože se už v zahraničí narodily a jejich rodiče ani tak moc často do ČR nejezdí, takže nemají pocit, že by o něco přicházely. Nemají prostě se zbytkem rodiny tak pevné vazby, vidí se dvakrát do roka a hotovo. Syn žil ale do 4 let v ČR a ještě si pamatuje, že babičky vídal častěji, jedna přijela třeba i v týdnu a spala u nás a chodila pro něj do školky apod. Bylo to prostě hodně jiné. Jak to máte vy? Máte také někdy výčitky jako já?