Já ti rozumím. Synovi se stýská hodně, hlavně po jedné babičce. Jezdíme do ČR jen na letní prázdniny a on si celý zbývající rok čas od času vzpomene, že by chtěl být u ní, a to si skypují velmi často a dlouho. Byly mu čtyři, když jsme odjeli z ČR, do té doby vídal oboje prarodiče i ostatní příbuzenstvo přibližně jednou měsíčně a u dotyčné babičky byl každé prázdniny. Touží po stěhování zpět.
Dcera je o dva roky starší a ne že by se jí nestýskalo, ale cítí se doma tady a vracet se nechce. Omezený styk s příbuznými bere jako daň za to, že může žít tady.

Tím, že každé dítě chce něco jiného, tak nemám důvod naše rozhodování o návratu nechat ovlivňovat synovým steskem. Ale je mi ho líto.
(Zase bych nerada, aby to vyznělo tak, že syn je pořád nešťastný a brečí po babičce. To ne, je to šťastný a spokojený kluk, ale je jasné, kde by žil radši.)