Moje máma má neobvyklé a takové dost nápadné křestní jméno. Z rodu těch, aŤ to řekneš jakkoliv pomalu a zřetelně sebe kulturně vyspělejšímu posluchači, vždycky je první reakce: "CO?". Jako dítě jsem se za to strašně styděla, ale úplně do krve. Samozřejmě na zápisu se mě soudružka učitelka zeptala, jak se jmenuje maminka. Já jsem chytře odvětila, že "paní XY". Jí to nestačilo a prý jaké má "první" jméno. Tak jsem řekla, že nevím. Empatka pokračovala: "Nooo, jak říká doma tatínek mamince??" Načež já jsem vybalila naprosto příšerný titul, který si dávali moji rodiče v mládí a soukromí domova, kdo ví jak to vzniklo, i dneska by mi bylo stydno to zveřejnit, ale tenkrát mi to přišlo jako schůdnější varianta než matčino skutečné jméno."
Chudák máma. Čím jsem starší, tím líp chápu, proč si mě nikdy nedokázala upřímně oblíbit.