Jo, tak mám:

Ráno všedního dne. Já co pracující matka jsem se oblékla do kostýmku, jelikož mě čekalo jednání s personálním ředitelem významné průmyslové firmy, které můj zaměstnavatel chtěl prodat náš mzdový a personální software. Beru kabelku, desetiletého syna, klíčky od auta a pytel s odpadky na vyhození cestou do kontejneru. Přijdu ke kontejneru, nacvičeným grifem otvírám pomocí pytle tak, abych se ho nemusela dotknout rukou a zůstala tak čistá v gala na tu důležitou schůzku, vhazuji pytel a... klíčky letí do kontejneru také. Hledím dovnitř, vidět nejsou. Kontejner tak z třetiny plný bordelu. Klíčky nikde. Poslala jsem syna pro hokejku, že to prohrábnu. Hrabu, nic. Sousedé sledují moje bezdomovecké počínání se zvyšujícím se zájmem, klíčky nikde. Nakonec jsem kontejner položila na bok, vyhrabala skoro vše na asfalt již rezignovaná že se potím, špiním, mačkám halenku a sako... klíčky konečně ze dna vyloveny! Odpadky jsem nahrnula zpět, ruce otřela do kapesníčku, syna naložila do auta a odvezla do školy, cestou zavolala personálnímu, že jsem se zdržela lovením klíčků z kontejneru (otvírá ústa ještě dnes), a kšeft za milion dojednala i s mírně podezřelým "parfémem".