Super téma, tohle si přečtu u oběda. Zatím napíšu vlastní příběh:
Když mi bylo asi 16 let, skautovala jsem v oddíle, který si liboval ve všelijakých náročných bojovkách v terénu. Jednou byla v plánu noční stopovačka po okolí města a já, jako jedna z nejstarších, jsem byla určena k ruce organizátorům a dostala jsem úkol dojet na kole do cíle a připravit ho na časně ranní příchod unavených soutěžících družstev - vyvětrat, zatopit, navařit čaj apod. Cíl (pro soutěžící do poslední chvíle tajný) byl v jedné malé vísce na bývalé faře - starém studeném opuštěném baráku, který si skautské středisko pronajalo coby příležitostné víkendové útočiště. Dojela jsem tam za tmy, protože byl pozdní podzim, brzy se stmívalo. Když jsem sjížděla s kopečka k vratům, zarazilo mě, že se v jedné místnosti v prvním patře svítí. Zaradovala jsem se, že se roveři na poslední chvíli rozhodli neponechat mě tam samotnou a někoho mi tam přidali, jen mi to darebáci mohli ještě nějak dát vědět (ehm mobily tenkrát ještě neexistovaly samozřejmě). Radostně jsem opřela kolo o zeď, odemkla jsem vstupní dveře, trochu jsem se podivila, že jsou zamčené, když už je někdo uvnitř, ale nějak jsem to neřešila a pádila jsem po schodech do prvního patra a přes celou tu dlouhou ponurou chodbu, kde se kroky příšerně rozléhaly až do ložnice, kde jsem viděla světlo. Vrazila jsem dovnitř a... nic. Svítilo se tam, ale nikdo tam nebyl. Prostě tam přechozí víkend někdo zapomněl zhasnout. Jenže já jsem se v tu chvíli začala iracionálně, ale silně bát. Sama ve starém strašidelném baráku, na chodbách se nedalo rozsvítit a mě čekala cesta zpět dolů do přízemí. Pamatuju si, že jsem vzhledem ke svému věku zcela nedůstojně křičela a horečně jsem se snažila dostat se co nejdřív dolů, vyběhla jsem z fary na ulici, kde svítilo pouliční osvětlení a chvíli jsem tam seděla na lavičce, než jsem se odvážila jít zpět dovnitř a zabydlet se v kuchyni. Vtipné bylo, když se před půlnocí dostavili dospělí vedoucí, že uvaří guláš a ptali se mě, zda jsem se tam sama celý večer nebála. Ehm, něco málo jsem přiznala...