Mám liščí story, která je podstatně delší, táhla se roky.
Když mi bylo asi osm, šli jsme se starší kamarádkou a dědou do lesa, co je hned u našeho domu. U jednoho stromu jsme našli hromadu vysypaných kožek, prostě si tam někdo udělal smeťák. Kamarádku nenapadlo říct nic lepšího, než: "To je pytlákova vzteklina." Asi na to vzápětí zapomněla, ale mně připravila dobu nejvydatnějších dětských strachů, jaké jsem zažila. Co je vzteklina, jsem věděla, věděla jsem, že ji mají lišky a měsíce, ne-li roky, jsem trpěla úzkostí ze vzteklých lišek, které přijdou za noci, nakazí naše psy, sousedy, rodiče. Po setmění jsem se bála přiblížit k oknu a podívat se ven, že uvidím vzteklou lišku. Marně mě rodiče těšili a vysvětlovali, že v tom malém příměstském lesíku jsou maximálně ježci, nic nepomáhalo, musela jsem z toho prostě vyrůst.
Letos v létě jsme jeli s partou manželových kolegů na Šumavu na chatu jednoho z nich. Typická šumavská vesnice, chalupy roztahané kolem silnice, krásný výhled do kraje, kolem lesy a lesy. Bylo to v období těch letošních veder, šla jsem si brzo lehnout, zbytek party se bavil neznámo kde. Probudila jsem se kolem půlnoci, nikde nikdo, jen vedle v ložnici taky spala jedna kolegyně a venku se sbíralo na bouři. Šla jsem se podívat, jak je bouřka daleko, a jak jsem otevřela okno a vyklonila se ven, vidím - lišku. Echt lišku, s huňatým ocasem, černýma nohama, v zahrádce, jak pes. Zvedla hlavu, podívala se na mne, já na ni. Hlavou mi projely zároveň tři myšlenky: 1) mám začít ječet? 2) stihnu hmátnout po foťáku? 3) mám zavolat ostatní, ať se taky podívají? Liška se podívala ještě jednou a odcupitala do lesa a já do postele. Ráno jsem to vyprávěla a ostatní vtipně: "No jo, liška. A nebyl to pes?" a kolegyně, které chalupa patřila: "No jo, ty tu jsou, kolikrát jsem je tu za noci viděla..."
Aspoň jsem mohla po návratu do civilizace na dotaz, jak jsem se měla, pravdivě odpovědět, že "tam dávají lišky dobrou noc."