Jojo, psal jsem to tak, abys to mohla rovnou číst.

Už před mnoha lety, když jsem byl ještě skoro kluk, jsme se vydali s kamarádem autostopem do ciziny. Dojeli jsme do Francie do hor. Podle mapy byla nedaleko zřícenina starého hradu. Vydali jsme se po cestě, slunce už zapadalo, byl tam domek, před domkem zahrádka a v ní nějaká žena plela záhonek. Zeptal jsem se „le château?“ (=l-šato), to znamená česky „hrad“ nebo „zámek“, a ukázal rukou dál po cestě. Žena se na nás zkoumavě podívala, od hlavy k patě, a potom ukazála rukou stejným směrem: „le château.“ Byli jsme tedy na správné cestě. Šli jsme, až jsme došli do lesa. V tu chvíli už se docela setmělo. Než jsme zašli hloub do lesa, ještě bylo trošičku vidět pod nohy. Ale pak už nastala černočerná tma. Neviděli jsme ani jeden druhého. Kamaráda napadlo, že si možná z domova vzal baterku, a začal ji v batohu poslepu hledat. Ale nenašel ji – druhý den jsme zjistili, že ji zapomněl doma. Nebyla to jediná zapomenutá věc, já si třeba zapomněl lžíci. A tak jsme teda byli v lese beze světla a aspoň jsme na sebe mluvili, abychom se navzájem neztratili. Nohama jsme se snažili nahmatat kamení na cestě, abychom z ní nesešli. Nebylo to snadné, chvíli šel jako první jeden, pak zase druhý. Pak už jsme si přestali být jistí, jestli jdeme vůbec po cestě. Snažili jsme se aspoň držet směr. Po čase začala cesta stoupat a my se zaradovali, že na kopci už bude určitě hrad. Cesta stoupala stále výš a stále prudčeji. Pod nohama jsme zase cítili kameny. „To bude určitě cesta, jdeme správně!“ pomysleli jsme si. Kameny byly pořád větší, museli jsme dávat pozor, abychom nezakopli a neskulili se dolů. Napadlo nás posvítit si aspoň sirkou. Sirky jsme měli. Kamarád rozškrtl jednu sirku, ale vzápětí mu zhasla. „Ukaž,“ povídám mu, ale stalo se mi totéž. Vyškrtali jsme tak pět nebo šest sirek, ale jediné, co jsme viděli, byla ruka se sirkou a batoh, ze kterého jsme sirky vyndali. Vzápětí sirka zhasla, i když jsme se snažili chránit plamínek pečlivě dlaní. Bylo to jako zakleté. Rozhodli jsme se raději šetřit si sirky na vaření a pustili se dál potmě. Cesta už vedla vzhůru tak, že jsme museli šplhat. Přelézali jsme velikánské balvany a šplhali i s batohy na zádech na nějakou vysokou skálu. Konečně jsem se vyplazil nahoru, kde byla rovina, a pomohl nahoru i kamarádovi. Shodili jsme batohy ze zad, lehli jsme si a odpočívali. Byli jsme hrozně unavení a chtělo se nám spát. Když tu najednou... uslyšeli jsme, jak někdo hraje na flétnu. Tu melodii jsme znali: „Příteli, máš do Scarbourough jít, dobře vím, že půjdeš tam rád...“ Nikdo nezpíval, jen flétna zněla nočním lesem. Popolezli jsme za tím zvukem. Udiveni jsme zjistili, že plošinka, na které jsme leželi, končí jen kousek před námi a pod ní je hlubina. Bylo to hradní nádvoří. Ve tmě jsme sešli z cesty a místo, abychom do hradu vstoupili branou, vylezli jsme nahoru na hradbu. Teď jsme leželi na hradbách a koukali dolů na nádvoří, kde několik mladých Francouzů sedělo kolem ohně. Jeden z nich hrál na flétnu. Už jsme věděli, proč se asi ta žena, které jsme se ptali na cestu, tolik divila. Snad byl i její syn nebo dcera dole mezi těmi mladými, a ona si doma lámala hlavu, kde se seznámil s těmi zvláštními cizinci. Vytáhli jsme si spacáky, koukali na hvězdy a poslouchali. Chtělo se nám strašně spát. Usnuli jsme, jako když nás do vody hodí. Jen ohořelé uhlíky nás ráno přesvědčily, že to nebyl jenom sen.