Přidat odpověď
U nas to bylo podobne, akorat teda jsem nebyla v ohrozeni zivota, vsechny potraty jsem zvladla doma. Bylo to jeste okorenene prupovidkama o tom, ze pro nej je to mnohem vetsi stres nez pro me, vzdyt ja jsem vlastne v pohode. Stejne to bylo i pri hrozbe vazne nemoci v me blizke rodine a prakticky pri kazdem stresu, vzdy nejvic trpel manzel, ne ti, o ktere slo. Pozdeji to psychiatricka prirkla poruse osobnosti. Bipolarni porucha byla taky navrhovana jako mozna diagnoza (jedna z diagnoz), ale nakonec ji v papirech nema.
U nas se to teda podstatne zlepsilo, tuk tuk tuk. Terapie, leky, konec s kourenim. Ale zacit s tim neco delat, to trvalo roky, hodne let. Uz jsou "jen" deprese a nezvladani stresovych situaci, takze na ty jsem tu ja.
Manzel byl taky workoholic, ani se v te praci nezasival, jen opravdu hodne a rad pracoval a vydelaval. Pak se zhroutil a totalni konec s praci na hodne let. Az ted zacinam videt svetle zitrky.
Předchozí