Přidat odpověď
Maargit, nedočítala jsem už od včerejšího večera, tak to lepím hned za úvodní příspěvek.
Často pracuju s lidma, kteří dlouhodobě žijí v pekle. To, co je blokuje, aby z toho pekla odešli (přestože dveře jsou otevřené), bývá strach, že když je to teď tak hrozné, tak potom to bude ještě horší. Ztratili totiž schopnost představit si, že to může a bude lepší, protože horší už to nejde. Je to trochu něco na způsob mentality týraných žen. Radši známé peklo, než neznámo... děs a hrůza...
Přemýšlela jsem, jak moc se na tomhle tvém nastavení, že musíš za každou cenu viset na přítomnosti člověka, kterej ti ničí život, podepsala psychická nemoc tvé matky.
A musím teda říct, že když čtu o půlročním nemluvení, tak mě dost mrazí, protože znám zblízka příběh rodiny, kde takového otce děsným způsobem odskákalo nejstarší dítě; málem ho to stálo život a psychiatrickou léčbu bude mít na hodně, hodně dlouho...
Maargit, možná je na čase zvednout hlavu a uvědomit si, že život máš jen jeden. Novej pokus nebude.
Předchozí