Dajo,
těžko říct, to nezažil.
Mně jako dítěti nemluvení a dusno nevadilo tolik jako hádky a řev.
Matka s druhým manželem nemluvila asi TŘI ROKY. Resp. on přestal mluvit s ní. Matka to tři roky vydržela "kvůli dítěti", k rozvodu se odhodlala až po scéně, kdy mne málem zabil a když mi poprvé v životě šla na pomoc, protože to už bylo dost nebezpečný (mlátil mi hlavou o topení), a on se vrhnul i na ní. Tak asi pochopila, že by to jednou nemusela přežít.
Bylo to spíš směšný, to nemluvení a dusno. Ke konci jsme ho pak s matkou schválně provokovaly, protože nešlo jinak, než si z toho dělat prdel. On byl třeba pedant na pořádek, přišel z práce, ani si nesundal boty a čepici a šel kontrolovat, jak jsou srovnaný příbory nebo na který straně stojí lampička na nočním stolku. Tak jsme mu to naschvál rovnaly "špatně". Byl to debil. A pořád je. Ségra kvůli němu aktuálně skončila na antidepresivech, neustále brečí a občas přemýšlí i o sebevraždě, protože s ním se to prostě NEDÁ.