Nejvetsi uleva byla, kdyz jsem narazila na deti podobne "postizene". Procitala jsem pak diskuse matek, ktere meli podobne deti, ale starsi, takze jsem ziskala celkem slusnou predstavu co nas ceka a ze se to muze vyvinout dobre, ale i spatne.

Ja jsem prestala chodit na hriste, videla jsem na kamaradkach, ze si mysli, ze moje dite je divne a samozrejme jsem tim trpela. A samozrejme jsem to nezvladala. Syna jsem do dvou let v pochuzkach po meste mivala na voditku, protoze jsem nedokazala predvidat jestli se bez varovani nevrhne do silnice, protoze na druhe strane je neco zajimaveho. Lidi samozrejme na nas zirali.

Jestli chces kamaradce pomoct, tak pak ji dite pochval - za cokoliv. A chvalou nesetri. Ja jsem akorat poslouchala stiznosti, takze kazda chvala pro me byla jak dar z nebes.A pokud se ti podari, tak pred ni nevyjmenovavej uspechy sveho syna, tim ji akorat vydeptas. Take nemuzes ocekavat, ze takove dite se bude chovat normalne vuci tvemu diteti. To bude zase problem pro tebe. A pro tveho syna, ktery nebude chapat, ze tady bezna pravidla (poprosim, pujci, domluvime se) nebudou fungovat.

K vysetrenim syna me nasmerovaly diskuse na rodine. A hodne jsem dala i na pribehy kamaradek, ktere mely nejake jine kamaradky, kde bylo nejake podobne dite. Slysela jsem, co s tema detma delaji a jake jsou pokroky, jake pomucky se daji pouzivat nebo dokonce i pujcit.

Dalsi vec je, ze vystreni je jenom zacatek. Pak nastava dlouha leta drina s ditetem pracovat.

Je to ale hodne citlive. Potrebovala by vedet, ze v tom neni sama, pak by to lepe akceptovala. Ale to je tezke, takove maminy na hristich moc nejsou.