Ahoj,
při včerejší debatě ohledně deprivace/povahy jsem si říkala, že byste mohly mít pár dobrých nápadů nebo postřehů k zamyšlení ohledně naší prostřední.
Prostřední dceři jsou čtyři roky (nejstarší 6, nejmladšímu 1), je chytrá, ale hodně vše prožívá ublíženecky, jako problém, negativně.
Takový ten základ, že se snažím přistupovat k ní klidně a neeskalovat emoce, vím a snažím se. Tulím se k ní, říkám jí, že jí mám ráda, chválím.
Je mi jí líto. Chtěla bych jí pomoct naučit se s její povahou pracovat.
Takže bych uvítala radu ohledně literatury, přístupu, třeba co funguje, když něco řeší negativně, utápí se v negaci (ale vy jste mi..., já to nevim, já se nemůžu)?
Jo a podobnou babičku jsme v mojí rodině měli, mojí babičku.
Díky