Sun,
ono taky záleží na přístupu. Mám kamarádku s prvňákem moje dcera je taky v první. kamarádka se pořád hroutí, myslela jsem,že prostě mají víc úkolů a větší nároky ve škole. Pak jsem jednou u nich viděla,jak dělá se synem úkoly. Dávala tomu strašnou vážnost, chtěla,aby si pěkně sedl, měl správně světlo, pečlivě ořezaný tužky, správnej sklon, už tahle "příprava" něco zabrala. Pak jí vadilo skoro všechno chvílema to vypadalo, že popadne tu tužku, zmlátí dítě a napíše to tam za něj sama Rozčilovala ji příliš bachratá dvojka, prootže se ta bachratost opakovala,vytáhla domácí sešit a nechala ho napsat tři řádky dvojek.Kluk otrávenej..
Pak řekla-ještě číst. kluk skoro brečel. Koktavě přečetl pár řádek, během čtení ho mám a peskovala. Když řekl,že už fakt nechce, změnila taktiku a začala ho nepřiměřeně chválit, jak mu to krááásně jde aže ještě musí stihnout vypočítat příklady.
Skončilo to scénou A zabralo to dost času.
Já netrvám na ideálním místě na psaní úkolů, byť moje děti taky mají svůj psací stůl. Využívám jakýkoli volný čas, takže třeba v čekárně řeknu-hele, pojd, vyndej si tu matiku. Doma mi něco ukazuje, co dělali ve škole, při tý příležitosti vytáhne učebnici, něco si tam přečte, dopíše tam pár řádků.Čtení nepovažuju za úkol,čteme kdykoli v autě nebo večer před spaním, má to jako návyk a dobu strávenou čtením bych nepočítala do "úkolů"....
A netrvala bych na pokračování vúklech pokud by dítě bylo ubrečený, hodně unavený apod. pak to nemá smysl.
(ehm, mluvíme o prvňácích, že jo, moji starší kluci by si klidně brečet mohli