Jak se množí články o množství dětí s papíry na hlavu, tak narůstá i množství otázek a zmatku.

My je tady nevyřešíme, ale chci se zeptat -
1. Opravdu znáte někoho, kdo má ty papíry neprávem?
2. To omílané určování nesprávných diagnos je myšleno na straně lékařů nebo školských zařízení?
Např. můj otec je pedant, despota, autokrat a rebel, ale není autista. Je divný a je těžké s ním vyjít, ale je naprosto v obraze, nikdy nikdo jej neoznačoval za "nemocného", ani náhodou.
Se synem dělala psycholožka jakési testy (bez mé přítomnosti) čtyři návštěvy, vždy po hodině, teprve poté určila dg. Nevidím zde žádný prostor pro nějaké nálepkování jen tak z plezíru, že si matinka řekla.
3. Dobrých, osvícených, lidských učitelů je pomálu, ano jsou to lidi a platí složenky. Z jakého titulu po nich můžeme chtít "správný přístup"?
Paní v článku uvádí, že "změna přístupu mi změnila dítě" - to se stalo i nám a já stále cítím jakousi výčitku svědomí, že jsem to já (my), kdo je tak zatěžuje.. Ale funguje to, je to jako kouzlo!!

Pro odpůrce integrace - dávám články dva, první je o dětech s poruchami, druhý o nadaných. Obě tyto skupiny potřebují spec. přístup. Mi se to slívá v jedno. Nechápu, jak může někdo nevidět, že děti potřebují něco jiného, než sedět na pr.. a biflovat. Že pro současné nastavení světa je potřeba jiné přípravy. A nestačilo to ani "za nás", to je nesmysl, jistě přežili jsme.