"A pokud žádné vlastní menší děti nemá, tráví rád čas i s cizími - než by seděl sám doma, rád zajde pro cizí děcko do školky, na procházku, popovídá si s ním, pohraje, uvaří sobě - dá i dítěti...."
To mi přijde jako mírný sci-fi.
Znám většinou buďto aktivní lidi, co by rozhodně doma neseděli (a tudíž si svou osamělost nepotřebujou kompenzovat cizím dítětem), nebo ty, co doma seděj a vyhovuje jim to (a na práci navíc s cizím dítětem by byli už pohodlní). Umím si ještě představit, že spontánní pomoc vyplyne ze situace (v domě je stará paní a mladá dětná sousedka, seznáměj se a vzájemně si vypomůžou).
To, co píšeš, si umím představit, že nějaká důchodkyně dělá za prachy, který třeba nemusej být tak superzávratný, jako přilepšení k důchodu. A je logický, že musí mít děti ráda a že i ona v jejich vzájemném kontaktu nachází potěšení.
Ale fakt si NEUMÍM představit, že by o té "dětské energii" jako části kompenzace mohl vážně uvažovat TEN, KDO TU SLUŽBU POŽADUJE. To tak může brát maximálně ten, kdo ji POSKYTUJE, a to čistě jen z vlastního pocitu.
Připadá mi to podobné, jako kdyby někdo dělal třeba v knihovně s knížkama nebo jako učitel a jeho zaměstnavatel mu řekl, že vlastně ani nemusí být placen (nebo může být placen jen symbolicky), protože si tam přece ty knížky může i číst (může pracovat s dětma) a to je přece příjemná práce, která nabíjí a tudíž financí netřeba.
(Zatímco pokud bude tak uvažovat sám ten člověk - pracuji v knihovně/jako učitel, kde mám sice málo peněz, ale ta práce mi připadá smysluplná a to mi ty prachy zčásti kompenzuje - tak je to zcela legitimní.)