Tchani reagovali divne uz na prvni dite (my oba pres 30, zajisteni) - jen na nas zarazene koukali. Byla jsem z toho hrozne smutna. Ale hned dalsi den mi gratulovala skorosvagrova, ze to mamka hned radostne hladila dalsim sourozencum. Tak jsem se smirila, ze proste neumi vyjadrovat city a radostnych reakci se nazivo nedockame. Coz se potvrdilo i u 2. a 3. ditete.
U 3. me zklamal muj muz, ktery na me vyjel, jestli jsem uz byla u doktora, a tehotenstvi mi asi neveril. Pak se mnou 2 mesice nemluvil. Pritom dite bylo planovane, mnou moc chtene, jim odsouhlasene, ze do toho pujdem. Mam podezreni, jestli vubec vnimal, s cim souhlasi. Totiz po nekolika letech tvrdil, ze prvni tehotenstvi bylo pro nej prekvapenim, pritom jsme se na tom dohodli a bez jeho souhlasu, ze se mnou chce mit deti, bych je s nim nemela :-( A jsme zajisteni, financne bychom zvladli jeste dalsich par deti.
Po narozeni ma nastesti miminko moc rad a chova se k nemu hezky. Ale o me cele treti tehotenstvi nejevil zajem, i kdyz mi tentokrat bylo dost spatne.

Ostatni reakce byly celkem normalni. Jen nase detska doktorka(!) se tvarila, at si to rozmyslim, kdyz jsem rekla, ze nejde o pokus, jak mit "konecne kluka". Mela jsem v te dobe uz obri bricho a byla asi ve 4. nebo 5. mesici. Proste zkouset kluka by bylo Ok, ale chtit 3. holku ne...