Přejde to, ale musíš si holt srovnat priority. Říkám to v dobrém, a protože tak to podle mně je. Ono z toho začátku to jde těžko, prostě psychika, hormony a tak.

Měla jsem to podobně, dítě v 35.týdnu císařem, špatné průtoky, musel ven. Malinký, slaboučký, po porodu spadl pod 1.5 kg. Teď je mu 7 let a je to perfektní zdravý kluk.

Chce to nepoddat se tomu a vzít si z toho to dobré. "Perfektní" porod není to nejpodstatnější, to hlavní je zdravé dítě. Mně k tomu paradoxně pomohla právě ta JIPka, když tam člověk vidí ještě ty mrňavější, a co všechno se může stát a jak to kolikrát "nedopadne" i u těch "přirozených" porodů, kdy vytáhnou přiškrcený dítě apod. apod.

Holt plány, jsou plány, ale život je realita.
Nakonec mám císařem i druhé dítě, i když to už donošené. Tak jsem se sice chvíli vyrovnávala s tím, že jsem "neporodila" a nikdy už neporodím, ale co. Slovy klasika "život není to co chceme, ale to co máme".

Mám dvě krásné a zdravé děti, co na tom jak přišly na svět, co by některé jiné mámy daly za zdravé dítě.

A jizva - i přes to že dva císaře, tak dnes už ji ani nenajdu, jen snad proto že vím že tam je. Mám ji zhojenou tak, že není vidět.

Klidně si pobreč, ono ty vyplaví emoce a stres. A prostě dívej se dál, nepatlej se v tom, zbytečně tě to rozlítostňuje. Těš se z děťátka. Přežilo, a ty taky, taky to mohlo dopadnout jinak.