Delete,
nevím
Ale náhodou si sama taky někdy směšně přijdu. Jakože -snad by už sami měli vědět,sakra, co já se pořád snažím jako ten blbec...
Ale ono to někdy přestane.
Letos jsem měla pohovor s D nejstarším. S tím že se mi jeho přístup ke všemu nelíbí, že by snad už moh přemejšlet o tom, co chce,co nechce a tak. Vysmál se mi.
za měsíc přišel, že přemejšlel, že by asi chtěl studovat v Německu. Vysmála jsem se já. Protože ta jeho představa,že tam přijde a řekne-ahoj, tady mě máte, umim sice jen takoovu němčinu od stolu,ale jinak jsem dobrej, fakt, dobrej, je úplně pitomá.
Načrtla jsem mu všechnny možnosti,který má, odmítl všechny. neřešila jsem.
za další měsíc přišel, že by teda jednu z nich chtěl zkusit, jestli mu pomůžu.
Pomohla jsem.
Ale už bych ho do ničeho netlačila,nic nenařizovala. Je velkej, nemůžu v tomhle věku řídit jeho rozhodnut.
U těch mladších můžu, Cítím to tak.