Oliverko,

jak to, že nedošlo?

Já čtu:

a i mi přišlo že se to jeho chování zlepšilo.

Moje zkušenost ve spojení s tím, co čtu, mi říká, že klučík má problém s komunikací, musí se to učit. Po určité době ve známém prostředí mu to jde lépe, už ví, jak na to, ale po změně prostředí a situací opět tápe.

Není to tak neběžné, jak by se mohlo zdát.

U většiny takových dětí opravdu pomůže jednak dávání najevo, že takto ne, ale současně ukazování, jak na to, plus zvyknutí si na nové prostředí (to chce čas, někdy jde o týdny až měsíce). Přehnané reakce mohou tu dobu prodloužit, případně situaci ještě zhoršit, protože to dítko ztratí i ten poslední záchytný bod, tedy rodiče, který se mu snaží pomoct.

Podle mě, jak to zakladatelka popisuje, to funguje, jak má. Učitelka o situaci ví a určitě ve chvíli,l kdy k něčemu dochází, zasahuje, proto i informuje matku, ale současně se vyhýbá té přehnané reakci, spíš upozorňuje, že by někde mohl být problém. Matka vysvětluje, dává jasně najevo, že s chováním dítěte nesouhlasí...ale bít ho nechce, což považuju za správné, protože jestli má pocit, že dítě neví, jak na to, nebylo by to k ničemu. Dítě by sice získalo informaci, že tohle nesmí a že bude následovat trest, ale ta touha po interakci by stejně byla silnější, takže by ten trest podstoupilo, jen aby si ho někdo všimnul. Proto myslím, že je nutné mu nejdřív ukázat tu lepší cestu, matka má lepší podmínky na zjištění, co se odehrálo, rozebrat s dítětem, jak by to šlo jinak (běžná metoda nácviku u dětí se sníženými sociálními dovednostmi)...a potom předat informace učitelce, která má šanci korigovat jednání přímo, kdy k němu dochází...

Prvňáci to fakt nemají snadné a určitá citlivost je na místě...