"děcko s mentální retardací samozřejmě potřebuje asistenta, potřebuje dosáhnout maxima svých možností, ale to děcko s nadáním je na tom úplně stejně a daleko hůř se to prosazuje"

Myslím si to samé a obávám se, že se stále tak nějak špatně chápe význam školy, učiva, vzdělání ve školách samotných. Je nastavený jakýsi standard, jakési požadavky, co děti v tom kterém ročníku mají zvládnout, a nakolik to zvládají, dostávají známky. Když už nějaké dítě jo nezvládá a zdá se, že to není leností, pošle se do PPP, kde mu vydají doporučení na podpůrná opatření a úlevy. Ale když jiné dítě zvládá onen standard levou zadní, považuje se to za štěstí, že se nemusí namáhat. Nikdo nechápe, že toto dítě je vlastně týráno nudou a "kognitivním hladem", a pokud má nějaké přidružené problémy (např. je impulzivní, afektivní, labilní, úzkostné, vztahovačné,...), nikdo nechápe, jak to, že zrovna TAK CHYTRÉ dítě nedokáže pochopit, že se nemůže tak a tak chovat. V první třídě mi učitelka na schůzce říkala, že váhá, jestli synovi tu a tam nedat nějakou práci navíc, jako by měla obavu, jak to jako obhájí před ostatními dětmi. Ale měly by ty děti takové rovnostářské požadavky, kdybychom je neměli my? Při další schůzce jsem ji žádala, aby mu práci navíc a těžší práci zadávala, a ona mi na to NAMÍTLA, že ji ale bude známkovat stejně přísně jako práci ostatních. Jako kdyby hodnocení bylo to hlavní..., a raději dítě nechat být, aby mělo dobré známky, než mu zadat práci adekvátní jeho schopnostem s "rizikem", že bude mít známky horší...