Řekla bych, že jednak záleží na nastavení rodičů a pak i dětí. Asi si nakonec jde zvyknout na všechno, ale já bytostně potřebuju mít možnost se někam zavřít a být tam sama. Pamatuju si to už v dětství, vlastního pokoje jsem se dočkala ve 12 letech a jaká byla úleva, že večer, když jsem chtěla spát, tak mě nikdo nerušil otevíráním dveří nebo blikáním lampičky, stejně tak jsem měla potřebu soukromí. Osmiletá dcera to má taky tak, syn zas naopak.
Takže pro mě, jako pro rodiče je nutná minimálně vlastní ložnice, nesmí to být průchoďák a pak pevný nervy, když se budou děti ve společném pokoji hádat.