Já vyrůstala s bráchou ve 2+1, cca 50-60m2. Měli jsme jeden pokoj, rodiče druhý, který sloužil současně jako obývák. Pamatuju si šíleně otravné denodenní stěhování peřin, protože máma je v obýváku nechtěla (a nebylo by kde sedět), ráno pryč a večer zpátky a jak mě štvalo, že jsem si nemohla přes den jen tak lehnout na postel. S bráchou jsme si rozuměli tak normálně, někdy jsme sihráli, někdy se hádali, ale když mi bylo 12 a jemu 10, tak jsme se stěhovali do domu a ze svých pokojů jsme měli neuvěřitelnou radost, protože jsme se těšili, že si je uzpůsobíme po svém a že se tam budeme moci zavřít. Zvláště já, jako nadšená čtenářka, jsem dost trpěla bráchovou neustálou snahou si hrát a povídat. Když jsme museli, zvládali jsme to. Když už jsme nemuseli, vnímám jako o dost lepší.