Moje čtvrťačka byla podobného ražení s tím, že ani ve školce se necítila v kolektivu dobře. Měla pouze jednu kamarádku (má ji dodnes). Ve škole mají bezva pani učitelku, takže se tak nějak přirozeně pootvírá... Ale žádná hitparádaa to teda není. Vím, že se také stydí pozdravit. Umí to, ale často si myslí, že když schová hlavu mezi ramena, bude neviditelná a může proklouznout bez pozdravení (i u lidí, kter zná třeba z domu). Je v tom strach, že když pozdraví, někdo se jí třeba zeptá, jak se má, odkud jde, co bylo ve škole... To by ji snad porazilo. A tak je raději "neviditelná" a mě může trefit šlak, že nepozdraví Já myslím, že to chce čas. Člověk se jen tak nezmění.