Jezinečko, já byla s dcerou jedenkrát u psycholožky, když jí bylo dva a půl roku. Kvůli té stydlivosti + bála se dospělých i dětí, nedalo se s ní nikam jít, ani na návštěvu, ani pozvat návštěvu k nám. Tu psycholožku jsem měla na doporučení od kamarádky, která se v téhle oblasti pohybovala, pracovala na lince důvěry.
Od návštěvy u psycholožky jsem očekávala, že mi poradí, co dělat, aby se dcera nechovala tak moc jinak než ostatní děti. Ona mi tenkrát řekla spoustu věcí, taky jako jediná dokázala s dcerou komunikovat a vytáhnout z ní všechno, co potřebovala. A nejvíc mě utkvěla v paměti její věta, že problém nemá dcera, ale že ho mám já.
Odcházela jsem hodně rozpolcená s tím, že ta psycholožka byla naprd, když mi nic neporadila, a dost jsem se na ní v duchu zlobila. Možná teď procházíš něčím podobným, protože jsi chtěla radu, jak zmírnit stydlivost u dcery a místo toho ses dozvěděla jiné věci.
Mně trvalo minimálně dva až tři měsíce, než jsem pochopila, že to byla rada nad zlato a že ta psycholožka byla úžasná. Vzpomínám na ní dodnes a myslím, že ta jedna návštěva zásadně ovlivnila život celé naší rodiny. Nikdy jí nepřestanu být vděčná.
Ano, musela jsem se změnit já. Kašlat na to, že mi okolí podsouvá, že dcera není "normální" a co s tím jako budu dělat, atd. Klidně jsem učitelce v MŠ, která si (před dcerou) denně stěžovala, že takovéhle dítě za 40 let své praxe ještě nezažila, odpovídala s úsměvem: "To víte, ona je originál a jak je známo, originál je vždycky nejlepší."
Je to běh na dlouhou trať, ale fakt stojí za to. Mám doma po těch letech sebevědomé stvoření, které má ke mně důvěru.