Já jsem vždycky měla pocit, že kdybych měla druhé dítě, tak synovi ublížím. Že to bude na jeho úkor. A že ublížím i tomu potenciálnímu dítěti. Nedovedla jsem si představit, že bych i další dítě mohla mít ráda tak, jako to prvorozené.
Neměla bych na syna tolik času. A vlastně i na sebe. Jsem prostě sobec. Teď je syn už na VŠ a pořád mě to nemrzí, že je sám. A ani on o sourozence nikdy nestál.
A když třeba slyším synovce s neteří, jak skoro celý den ječí, dohadují se, pošťuchují, tak mi to hrozně vadí. U nás byl vždycky klid:)